ČEŠTINA

Úvod

Český jazyk neboli čeština je západoslavanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté polštině a lužické srbštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských.

Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západních nářečí praslovanštiny. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století.

Dělí se na spisovnou češtinu, určenou pro oficiální styk (je kodifikována v mluvnicích a slovnících), a nespisovnou češtinu, která zahrnuje tzv. obecnou češtinu a další dialekty (nářečí) a rovněž sociolekty (slangy) včetně vulgarismů a argotu.

Spisovná čeština má dvě podoby: čistě spisovnou a tzv. hovorovou. Hovorovou češtinu je třeba odlišovat od substandardní (nespisovné) češtiny obecné.

Česky mluví zhruba 12,5 mil. lidí, z toho přes 10 mil. v Česku. V důsledku několika vystěhovaleckých vln v uplynulých 150 letech hovoří česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA, Kanadě, Německu, Rakousku, Rumunsku, Austrálii, na Ukrajině a v řadě dalších zemí.

Čeština je flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování. K písemným záznamům používá latinku, obohacenou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky samohlásek a specifická souhláska " ř ".

Čeština je úředním jazykem Česka a Evropské unie. V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku. Spisovný standard žádný zákon neupravuje, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky a jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství.

Zdroj: zdrojem při vytváření těchto webových stránek byly stránky www.cs.Wikipedia.org