ČEŠTINA

Obecná čeština

Obecná čeština je nespisovná forma českého jazyka používaná obvykle v běžné ústní komunikaci. V lingvistice se definuje jako interdialekt používaný zejména v Čechách a na západní Moravě. Liší se od spisovné češtiny, která je v neformálním hovoru většinou vnímána jako nepřirozená.

Obecná čeština není kodifikována, a proto se vyvíjí rychleji a plynuleji než spisovný jazyk. Některé prvky obecné češtiny mohou časem proniknout do spisovné vrstvy jazyka. Mluvená forma spisovného jazyka, která má k obecné češtině nejblíže, se nazývá hovorová čeština.

Ve slovní zásobě obecné češtiny tedy tvoří zvláštní vrstvu slova, která pronikla do hovorového stylu spisovné češtiny, jako např. dechovka, deko, chleba, háklivý, kibic, kilo, kluk, koukat, malinovka, montérky, textilka. Slovník spisovné češtiny obsahuje i některé z výrazů obecné češtiny, které podle autorů začínají pronikat do spisovné vrstvy.

Historický vývoj

Za standard spisovné češtiny byl dlouhou dobu považován jazyk Bible kralické z roku 1579. Zatímco však po roce 1620 literární jazyk začal upadat kvůli dominanci němčiny, obecná čeština v mluvené podobě se vyvíjela stále dál, jako každý jiný živý jazyk. Ne do všech nářečí však změny pronikaly stejně. Mnohé nářeční oblasti, zejména na Moravě a ve Slezsku, které byly od českého inovačního centra více izolovány, změny tolik nezasáhly.

Tento trend pokračoval až do národního obrození na konci 18. a v první polovině 19. století. Český jazyk se v té době opět začal uplatňovat i v literatuře, tedy ve své spisovné formě, za níž byla ale stále považována verze z 15. resp. 16. steletí, přestože v mluvené podobě za tu dobu nastaly určité změny.

Tyto změny nebyly nakonec jazykovědci přijaty v plném rozsahu a spisovný jazyk z velké části setrval v podobě ovlivněné Biblí kralickou. Důvodem bylo mimo jiné i to, že změny v mluveném jazce, tedy obecné češtině, nezasáhly všechna území Koruny české. 

Pod vlivem médií nyní prvky obecné češtiny postupně pronikají i do nářečních oblastí, kde doposud byly nebo často stále ještě jsou vnímány jako cizí.

Morfologie a fonologie

V tvarosloví a hláskosloví vykazuje obecná čeština oproti spisovné poměrně pravidelné odchylky, které jsou víceméně společné všem obecněčeským nářečím:

[] Tvarosloví

• unifikace koncovek v množném čísle přídavných jmen: malý lidi, malý ženy, malý města;
• unifikace koncovky -ma v instrumentálu množného čísla: těma dobrejma lidma, ženama, chlapama, městama.

[] Hláskosloví

• é obvykle nahrazeno ý/í: malý město, plamínek, lítat;
• ý (někdy i í) nahrazeno ej: malej dům, mlejn, plejtvat, bejt – tato změna se objevuje již v 15. století (původně psáno ay), kdy zanikl ve výslovnosti rozdíl mezi zadním ý a předním í (v písmu se rozdíl dochoval dodnes), změna si patrně vyžádala potřebu odlišit ve výslovnosti chybějící ý od í;
• náslovné (protetické) v- u základů slov začínajících o-: votevřít vokno – objevuje se již od 14. století;
• vynechávání slabičného -l v zakončení příčestí minulého v mužském rodě: řek, moh, pích místo řekl, mohl, píchl;
• zjednodušení souhláskových skupin a složitých souhlásek: když → dyž; jablko → japko; čtyři → štyry.