ČEŠTINA

Východomoravská nářeční skupina

Východomoravská nářeční skupina, také se užívá označení moravskoslovenská nářeční skupina, je skupina nářečí, užívaná na východní a jihovýchodní Moravě a části střední Moravy. 

Vymezení prostoru

Hranice této nářeční skupiny tvoří na severu hranice Zlínského kraje, tedy vrcholy Moravskoslezských beskyd Vysoká, Radhošť a Kněhyně. 

Dále hranice vede přes Veřovice, Mořkov, Starý Jičín, Bernartice nad Odrou, až po Hranice, dále sem patří bývalý český jazykový výběžek na sever od Hranic na Moravě, který zahrnuje obce Střítež nad Ludinou, Jindřichov, Spálov, Luboměž, Partutovice a Olšovec. Dále severní hranice pokračuje na Hranicku přes Hrabůvku, Jezernici, Lipník nad Bečvou, Sušice. Tady se hranice prudce stáčí na východ kolem Hostýnského Záhoří a vede přes Hlinsko, Rakov až po Horní Těšice u městečka Kelč. 

Potom se hranice vrací směrem na jihozápad a odděluje obce se středomoravským (hanáckým) nářečím. Mezi hraniční obce s východomoravským nářečím na západě patří: Všechovice, Komárno, Rusava, Horní Lapač, Zlín, Sazovice, Otrokovice, Kvasice. Na Kroměřížsku zde patří i obce Trávník a Střížovice.

Dále hranice vede přes obce Karolín, Sulimov, Lubná, Kostelany, Roštín,Cetechovice, Střílky, Koryčany, Ostrovánky, Želetice u Kyjova, Násedlovice, Klobouky u Brna - Bohumilice, Krumvíř, Boleradice,Starovičky, Velké Pavlovice, Rakvice, Podivín a Břeclav.

Řadí se sem i oblast Hustopečska a Mikulovska, osidlená dříve německým obyvatelstvem, po r. 1945 osidlena převážně obyvateli z jihovýchodní Moravy.

Jižní a východní hranici oblasti tvoří v podstatě státní hranice se Slovenskem. Jen dříve se malé hraniční oblasti Horňácka a Moravských Kopanic na východě Moravy u hranic se Slovenskem řadily mezi ryze slovenská, a nikoli mezi moravskoslovenská nářečí, protože se tam neužívalo souhlásky "ř".

Hlavní znaky

• změna ý na í (například bík místo býk)
• změna ou na ú (například nesú místo nesou)
• zachování ł
• hláska é je zachovávána v původním znění, tak jako ve spisovné češtině; časté é / ě / e místo í (například lét, řéct, chtět, mět, jest místo lít, říct, chtít, mít, jíst)
• asimilace znělosti sh na zh
• znělé hlásky před jedinečnými samohláskami (například g nám místo k nám)
• časté a místo e na konci slov (například moja skořica místo moje skořice)
• krátké samohlásky ve slovech jako prah, mak, blato, rana, nama, vama, hnit, spat, psat, znat, pit, bit, dat
• 7. pád množného čísla má většinou koncovku -(a)ma
• sloveso "být" má v 1. osobě jednotného čísla tvar sem jako pomocné sloveso a tvar su jako sponové sloveso a ve významu existovat
• v první osobě minulého času je pomocné sloveso vždy zachováváno
• sloveso "být" má v druhé osobě singuláru tvar si jako plnovýznamové / sponové sloveso a -s jako pomocné sloveso minulého času
• dlouhé ó před j a zčásti před ň (dójí, hnójí, hóňí)
• ve 3. pádě množného čísla podstatných jmen mužského a středního rodu je koncovka -om
• ve 2. pádě jednotného čísla neživotných podstatných jmen mužského rodu tvrdého skloňování je koncovka -u
• v 6. pádě množného čísla podstatných jmen mužského nebo středního rodu je koncovka -óch
• 3. osoba množného čísla sloves má většinou koncovku -(j)ú (sú, dělajú, kupujú)
• slovesa zakončená na -ovat mají v 1. osobě singuláru koncovku -uju a v 3. osobě plurálu -ujú
• některá slovesa 5. třídy přechází do 1. třídy (podívu sa, zpívu); pokud se nějaké sloveso ve spisovné češtině může časovat podle obou tříd, upřednostňuje se první třída (hážu)
• ve 2., 3. a 6. pádu jednotného čísla tvrdých přídavných jmen ženského rodu a rodových zájmen se užívá jen 3. a 6. pádu
• rodová zájmena se často skloňují podle skloňování tvrdých přídavných jmen (vidím ju, s ňou > případně s ňú)
• ve tvaru 7. pádu jednotného čísla skloňování zájmen mužského a středního rodu nedochází ke změně souhlásky před koncovkou
• nestažené podoby při skloňování slov můj, tvůj, svůj (mojeho, tvojeho, svojeho)
• přivlastňovací zájmena mají v akuzativu singuláru koncovku -u (vidím moju, svoju, našu, vašu) a v instrumentálu -ú (s mojú, svojú, našú, vašú), totéž platí u některých substantiv ženského rodu (vidím ulicu, s ulicú)
• sloveso "chtít" má v 1. osobě singuláru tvar chcu a ve 3. osobě plurálu tvar chcú
• místo spojky i se používá slovo aj

Nářeční podskupiny

Nářečí východomoravské nářeční skupiny se dělí do následujících podskupin:

>>> Slovácká podskupina se vyskytuje na Moravském Slovácku. Typickým rysem je absence tvrdého y (je vždy nahrazováno za měkké), zakončování tvarů všech sloves v 1. osobě množného čísla na -me a ve 2. osobě singuláru minulého času slovesa je pomocné sloveso být zásadně ve staženém tvaru -s.

>>> Valašská podskupina se vyskytuje na Valašslu, v severní části území východomoravské nářeční podskupiny. Typickými rysy jsou: imperativ slovesa „být“ ve tvaru „buď, buďme, buďte“, infinitivy končící na -ť, zachování měkkých retnic.

>>> Kopaničářská nářečí, tvořící dosti zvláštní a odlišné odvětví českého jazyka. Hlavními znaky je absence ř (je nahrazováno hláskou r), zakončování 1. osoby plurálu sloves na -m, infinitivy, končící na -ť nebo -č a 1. osoba jednotného čísla slovesa být ve tvaru sem/som. Vyskytuje se v tzv. kopaničářských vesnicích v oblasti Moravské Kopanice.

>>> Kelecké nářečí v okolí města Kelč, přechodné nářečí s nářečím Hanáckým.

>>> Hranické nářečí v okolí měst Hranice a Lipník nad Bečvou, rovněž přechod k hanáckému nářečí.

>>> Starojické nářečí na jih od města Nový Jičín jako přechodné nářečí s nářečími lašskými.